neděle 12. ledna 2014

Tři „magické“ problémy lidské mysli (a náčrt jejich řešení)

Psáno pro časopis Phoenix (01/2014).

Pomineme-li problémy související se lpěním na minulosti a strachem z budoucnosti, tak docházím k názoru, že za veškerým lidským utrpením stojí především striktní dualismus mysli, doslovné chápání a neschopnost rozeznat s časovým odstupem příčiny jednotlivých životních událostí, a to od těch nejdrobnějších až po ty klíčové.

1) Vše nebývá černobílé
Všímám si, kolik lidí kolem mne má zažitý striktní dualismus. Tím myslím onen způsob myšlení „tohle je vždy černé a tohle je vždy bílé“. Často však přitom stačí málo, abychom si uvědomili, že dobré je to, co za dobré právě považujeme a naopak. Vezměme si hod mincí, kdy rub budete považovat za „minus“ a líc za „plus“. V dalším hodu si to můžete bez výčitek převrátit a kladný bude tedy rub. Je to totiž stále jedna a ta samá mince a je tím pádem zcela na vás, jak se na ní budete dívat v různých situacích.

Samozřejmě zjevně existují určité oblasti, kde je „správně“ a „nesprávně“ asi dáno už od počátku existence lidského vědomí…Někdy je však možné – a někdy pod tlakem osudu snad i nutné – rub a líc v mysli prohodit. Kupříkladu krádež je tradičně vnímána jako zlo, ale pokud má zachránit vaše dítě před umíráním hlady, najednou jako by ono „nepokradeš“ přece přestávalo platit. Další obdobné příklady si určitě každý dovede doplnit bez problému sám, a to podle toho, kde zrovna praktikuje již naznačený zkostnatělý způsob myšlení.

Možná už si uvědomujete, že „černobílost“ s sebou často nese tabu. Životní přístup, jenž zde nazývám striktním dualismem, nám značně komplikuje život. Nevím, zda za to může mysl a její mechanismy, výchova a nebo interakce obojího. Pouze často a rád navrhuji vnímat relativitu věcí a událostí. Nehodnotit. Tedy alespoň ne příliš. Vím, že často se v tomto směru apeluje na to, že co říká srdce, je ono správné, jenže zde musím namítnout, že hlas srdce je často zaměňován s hlasem strachu, tedy s oním „ale co když…“ atp. Toto většinou vychází ze souboru našich minulých zkušeností. Přináší nám to ovšem automaticky možnost přehodnocovat své postoje, což souvisí s potlačovanými duševními obsahy. V prosincovém čísle 2012 jsem se pokusil důležitost tohoto tématu ukázat na Jungově postavě Stínu, kterou má každý z nás a jež k nám často promlouvá (mimo jiné) formou snů… 

2) Vše nebývá doslovné
Na sny zde mohu plynule navázat. Po celý život jsme prakticky obklopeni znaky – vše něco znamená, a to od každodenní mluvy jakožto realizace jazykových znaků přes po barvy na semaforu až po sny. Jako lidé přisuzujeme význam i věcem, které ho do té doby neměly. Mohou to být významy individuální, ale i výrazně rozšířené napříč celým společenstvím, tedy kulturně ukotvené. Charles Sanders Peirce (1839–1914) rozlišil tři typy znaků: ikon, index a symbol.

Ikon je znak založený na podobnosti – v jazyce jsou to metafory, přes které mnohdy vnímání dvou věcí skrze podobnost můžeme často pochopit, až když se zamyslíme nad tím, proč je například ucho hrnku zrovna ucho, proč můžeme někoho nazvat naší pravou rukou, proč kamna dýchají, proč už počítač šlape atp. Záměrně uvádím příklady, kdy něco připodobňujeme projevům lidským, neboť to je pro nás jako lidi typické (ale k tomu snad zase někdy jindy).

Index se zakládá na určité souvislosti, na „poukazování“: například kouř značí oheň, jazyková metonymie „do posledního dechu“ znamená „do vyčerpání“, protože k označení celé skutečnosti využívá jednu z jejích součástí (udýchání). Index je, když ve snu vidíme klíče, které označují celý náš dům a tak dále…

Symboličnost je založená na jisté náhodnosti, jakési „kulturní domluvě“ čili konvenci: tak například postava Ježíše Krista ve snu bude pro většinu z nás mít význam čistoty, lásky a obětavosti, protože jsme vyrostli v judaisticko-křesťanské civilizaci a stěžejní Ježíšovy rysy povětšinou známe. Symbol je i to, když zelená na semaforu znamená „jdi / jeď“ – dovedeme si totiž představit, že tento význam začneme po domluvě označovat třeba barvou modrou…   

Možná důležitější je však pro nás osobní symbolika, tedy nikoli ta široce sdílená. Když uvidíte z okna autobusu na billboardu něco, co vám připomíná člověka, kterému se máte zrovna ten den ozvat, je to znak / znamení pro vás. Pro člověka sedícího vedle vás to nebude znamenat nic a nebo přinejlepším něco úplně jiného. Směřuji tím k tomu, že je důležité brát v potaz synchronicity (viz číslo 11/2012). Někdy tyto „náhody“ bývají úsměvné, a to proto, že je chápete jen vy. Jsou to znaky šité na míru právě vám a právě v daný den či období.

Z toho, co již víme ze seriálu Psychologie snu (7, 8, 9, 11, 12/2012) o snové symbolice, by nám mělo být jasné, že symboly budou mít často takový význam, jaký jim přisuzujeme, a to ať už vědomě či nevědomě. Tendujeme především k tomu chápat znaky, obrazy přímo, doslovně. Například smrt ve snu většinou nemá s reálnou smrtí nic společného a tak dále… 

Život je tedy plný ikonů, indexů a symbolů. Vzpomeňme si na to vždy, když budeme něco chtít interpretovat doslovně. Rozvíjejme obrazné myšlení, náš smysl pro ikony, indexy a symboly, které se realizují hojně v umění. Rozvíjejme to, co nám jako západním lidem chybí právě v dnešní době orientované ještě stále více na logiku a analýzu.  

3) Vše nebývá náhodné
Západní tradice má pojem synchronicity, ta východní karmy. Tyto dva pojmy se však vůbec nevylučují. Carl Gustav Jung, jehož dílo Rudolf Starý nazval „integrální antropologií“, nabídl západní civilizaci popis fenoménu synchronních událostí. Jde o korespondence vnitřních dějů daného člověka a vnějších událostí, jež ho bezprostředně obklopují. Čím jsou tyto náhody „větší“, tím spíše můžeme mluvit o tom, čemu východní civilizace říkají karma…

Dále o tom, že náhody neexistují, necítím potřebu teoretizovat, jelikož si myslím, že čtenáři tohoto časopisu s tím mají své vlastní zkušenosti – to je nakonec to nejcennější.   

Závěrem
Na závěr mi dochází, že všechny tyto tři vcelku nenápadné problémy nemusí příliš řešit prorotypická „východní mysl“ – nejen, že nehodnotí a oproti nám západním lidem tolik nelpí na nálepkách „černé“ a „bílé“, ale mnohdy užívá obrázkové písmo, jež podporuje obrazné, tedy metaforické myšlení. Co se týče třetího problému, většině asijských zemí je vlastní věrouka karmy a reinkarnace. Vyšlo mi, že popisované problémy lidské mysli jsou vlastně problémy hlavně „západní mysli“, z čehož vyplývá to, o čemž už psala řada jiných autorů: prototypický západní člověk nemá svou mysl ochočenou. Pracujme na tom, ale nepřemýšlejme o tom zase příliš!   

Pozn.: Za vznik tohoto článku autor nepřímo vděčí několika inspirativním osobnostem: Carlu Gustavu Jungovi, Kamile Němečkové a Ireně Vaňkové.                                                                                                                                                                   
Z doporučené literatury:
Černý, Jiří – Holeš, Jan: Sémiotika. Praha: Portál, 2004.
Starý, Rudolf: Podobnosti II. Astropsychologická hermeneutika. Dolní Břežany: Sagittarius, 2009.
Vaňková, Irena et al.: Co na srdci, to na jazyku. Praha: Karolinum, 2005.

Ilustrace: Jitka D.

15 komentářů:

  1. Jo,
    když se chci hodně nachechtat, tak stačí vnímat to, co mi letí hlavou. Tedy smeťák z útržků vět, situací, plánů, propletenců vzpomínek, tužeb, tváří, stavů ... a dál to nemá cenu jmenovat. Je to prostě harampádí, kterýmu se říká mysl. Tím nechci říct, že zrovna ono s tím má nějakej magickej problém. Mysl je prostě řeka tý nejtupější duality, velmi podobná tomu, co chrlí hodnej strejda mustr, tedy media. Tohohle, kdyby si lidi měli čas všimnout, tak by "možná" pochopili, z čehože vaříme tu civilizační brynda binár-polívku. Tenhle vychytanej program nám paradoxně a fakt obvykle s největší láskou servírovali už rodiče, což lze nezvat téměř synchronicitou. Možná by bylo dobrý si uvědomit, jak některý dobře míněný výrazy "vlastně" makaj pro taťku Systém. Striktní binarita přeci sama sebe vyvrací. A zvláště když vyloučíme po vzoru kvant-fyziků např. čas z osy minulost-budoucnost, co pak z toho projektu zbude? Celistvost, ne? Nebo jak jste krásně uvedl příklad oné mince, která je samozřejmě jistou realitou, ale když z ní separujem, jako správní analytici to, co sudí zrovna nabízí těm dvěma mančaftům, tedy " jen si hoši vyberte" rub, či líc? Je to ještě vůbec mince? Ale je ovšem něco ještě horšího, než ten opadní mysl kanál o kterým se dá s jistým respektem říct, že to je jakási terapie, která člověka čístí. A tím fatálním je to, že ono binár-řečiště vlastně pomáhá Matrixu programovat vyšší úrovně vědomí ... aniž by si toho kdokoli všiml. Promiňte mi tu mojí blbou náladu, dneska nebylo zas sluníčko. Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tý jo, Matěj! A historicky první komentář. :-)

      V první řadě navrhuju tykání. Sice jste/jsi dost pravděpodobně starší a zkušenější než já, ale myslím, že bychom si vůbec všichni podobně naladění lidé na podobně naladěných blozích měli tykat - tím spíš, když si člověk uvědomí, že transpozici čísla pro vyjádření úcty většina jazyků nemusí vůbec řešit. :-)

      A pak, taková blbá nálada mi nevadí, mnohem lepší než neupřímnost, což má doopravdy blbou energii. Naopak Tvé "přemýšlení nahlas" může být pro řadu lidí sem příchozích dost konstruktivní. Mně třeba pomohlo si zase řadu věcí uvědomit. Díky! :-)

      Vymazat
  2. Jasně,
    TY ... ČLOVĚČE !?! Co to je, transpozice čísla a ke všemu pro vyjádření úcty? Dá se to podobně řešit i s neúctou, hloupostí, nebo s nějakou mrňavou revolucí ve který umřel dostatečnej počet milionů položek? Jediný, co se třeba bolševikovi fakt povedlo ... byl onem formál-tyk, dokonce snad, že by i s měkkým i ? Dík. Tykání je nádherný. Nejseš náhodou žena? Popleta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Proč? :-D Pokud myslíš mou vnitřní ženu, tak ano, zevně jsem - zdá se - muž. Nejsem z těch, co na netu považujou za smysluplné skrývat pohlaví. :-)

      Vykání není nic jiného, než že místo jednotného čísla používáme množné (transpozice čísla). Občas se mi to na češtině líbí, občas ne. :-)

      Tyk-tik - taky dobrý! :-)

      Vymazat
  3. Dík za vysvětlení.
    Ale na mě z těch oslovení čouhá opět dost maskovaný, ale přeci jen záměrný vyjádření duality. Zvláště když si uvědomím, že TY bylo primární a VY vyzývá jednoznačně k subordinaci, či z mýho hlediska k pochybnýmu vyjádření úcty (podobně jako strejda byl o hodně dřív než tatík. I když tyhle dva pojmy, když už existovaly současně mohly u blbců vyjadřovat stav střetu). Ona mysl, jež se za dualitou skrejvá je pěkně ohebnej šmejd. No, ale my s tím, pokud se nedostaví pan vztek, či dokonce nepříčetnost ... už jaksi počítáme. Popleta

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj,
    Před chvilkou jsem si zapálil oheň v kachlovejch kamnech a nahřívaje si záda + za... a přitom se hluboce zamýšleje, vzpoměl jsem si na Tvý vysvětlení oné transpozice z jednotného TY na množný VY. A zježily se mi všechny vyhřátý chlupy. Protože můj selskej rozum mi sdělil, ale "člověče" dyť v tomhle konkrétním VY-kacím případě se přeci nejedná o jakousi množinu TY, ale pouze o jedno, řekněme trochu nabubřelý VY! A dokonce se tomu možná říká pravidlo? Nojo, když takový pravidla říděj vyjadřování úcty, tak se už vůbec nelze divit třeba tomu, že banky nepůjčujou peníze, ale pouze číslo se soupravou nul. Něco v tomhle smyslu jsi asi myslel tím dovětkem ... občas se mi to na češtině líbí, občas ne. Jo? Popleta

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Matěji,

    tim úvodem jsi mě dostal. :-D

    Myslel jsem to tak, že čeština je dost specifický jazyk (polština se svým onkáním mi ale přijde bizarnější - abych mluvil k Tobě stylem "myslí si pan Popleta to a to?"). A to vykání má někdy šmrnc, kouzlo, když chceš fakt někomu vyjadřovat, že si ho ultrasuper vážíš. Jinak je to spíše blok a nástroj manipulace, pro jazykové vyjadřování nadřazenosti a podřazenosti (viz na ZŠ nám učitelé tykají, my jim vykáme, dříve toto ještě u opozice rodiče a děti).

    Ty zase prosím blíž specifikuj, proč bych měl být žena. ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Žena je prostě důležitější.
    Daleko líp jí spolu komunikujou části mozku, viz kniha Jay Ingrama - Hořící dům. Je podstatně odolnější v mnoha směrech, od bolesti, přes city, fantazii, bla-bla-bla až k vůli. Líp umí využívat svůj energetickej potenciál. Je výkonější v jeho příjmu a proto dokáže i více to kolem sebe obdarovat. Její ponor ve fyzickým i duchovním životě je opravdovější a to nejenom proto, že rodí děti. Myslím, že by se dalo v tomhle pokračovat. Ale musím k tomu dodat, že nemluvím o dnešní, běžný ženě. Protože ta se teď prezentuje jakousi přiblblou, zřejmě u nás mužů okoukanou chlapáckostí. Cígo v jedný a půlitr v druhý, dokonce někdy i nepříliš mytý ruce. Ten její druhej zrovna tak při-pitomělej postoj smrdí drahejma šmak-čuchama a ke štěstí jí stačí, že jí titulujou media nepříliš chytrými slovy, jako jsou celebrita, modelka, politička, atd.! Je špatný, že těchto variant je mnoho. Ale ještě horší je to, že ty pocházející z matristních časů už téměř neexistujou, nebo se většina z nich právě teď ocitla v agonii. No, ale abych zrovna tohle ne-přepísk. Ona je prostě o moc krásnější i se vším tím balastem než já. Tedy pardon, než muž. No a ty bys měl bej ženou, protože blogerek je holt málo. Ale buďme vděčný i za mužský. Matěj

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D dobře. Já jen, jestli to nemá souvislost s tím, jak na Tebe písemně působím. :-) Nebylo by to poprvé, co někdo vzdal hold mé vnitřní ženě, takže Ti děkuju, ať jsi to myslel jakkoli. :-)

      Ještě jsi zapomněl na řadu mužským vnímáním ovlivněných "žen". Ale taky bych dodal, že ženy se někdy nehodí na záležitosti ryze mužské, ideál vidím tudíž v doplňování, ne v tom, by se ženy využívaly či se snažily vyrovnat mužům (kariéry apod.).

      Vymazat
  7. Ahoj,
    ženská více-půlko. Přeci víš a nemusím Ti to říkat, že my chlápci mázlý kumštem jsme kolikrát víc ženskejma, než celý porodní oddělení v nemocnici. A to druhý je mi taky jasný. Ženský, alespoň tedy doufám, že nikdy nezabíjej prasátka, protože to bych byl já, zarytej to vegetarián až vegan ... děsně nešťastnej. Matěj

    OdpovědětVymazat
  8. Patriku,
    jestli dovolíš, zanesu do toho trochu zmatku.
    Přiznám se, že když přijdu na text, kde se řeší dualita, sklapnu desky nebo zavřu blog a prchám pryč. Nerozumím tomu totiž. Je snad chytrost opakem hlouposti? Ne, podle mě je to jen jiný stupeň téhož. Je líc mince opakem jejího rubu? A co je potom samotná hmota mince - tedy to, co ji ve skutečnosti tvoří.? Máš v peněžence pět mincí, nebo pět dualit? Je černá barva opakem bílé? Ne, pro malíře je to JINÁ barva, stejně jako žlutá nebo fialová. Je snad tma opakem světla? Záleží přece na kvalitě/možnostech/schopnostech receptoru, který tuto skutečnost snímá. A sám jsi napsal, že například krádež nemusí mít vždy znaménko mínus, což bych já doplnila tím, že ani smích není opakem pláče.
    Takže ... nevím.
    Co ale s opravdovým požitkem vnímám, to je "nádherná zelená" fotografie na pozadí tvé stránky! Přenáší mě tam, kde bych teď chtěla být. A za to velký dík! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlabi,

      v první řadě jsem rád, že ta zeleň působí hezky i na někoho jiného než jen na mě! :-)) Ponechám ji zde tedy.

      Jinak mi připadá, že do toho vůbec zmatek nevnášíš. Naopak to mně osobně zavání "větší" pravdou než "teorie duality". Ale na toto téma už toho napsala spoustu řada jiných a znalejších...já jsem se takto zamyslel v létě 2013 a dnes už bych to možná zase pojal jinak. :-) Je stání na místě opakem vývoje? Co když je to právě součást vývoje? :-)

      Vymazat
  9. Chtěl bych taky říci něco hlubokého, ale nic mě nenapadá :-)
    Snad jen asi to, že pokud si v hlavě vytyčíme jakoukoli hranici, pak zcela logicky naší mysl dobrovolně zbavujeme svobody. Už se můžeme pohybovat jen v rámci námi vytyčených hranic. A je jedno, zda tou hranicí je existence duality či naopak hranicí je její neexistence.
    Toliko k ranní chvilce poezie :-)

    PS: Ty stromy v pozadí jsou ...... jsou ......ŽIVÉ :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Michale,
    to dvoje vnímání tu přeci souběžně existuje. Zároveň si myslím, že jsou jistě i reality postavený, chápaný a vnímaný naprosto jinak. Navíc, co nás opravňuje k tak radikálním závěrům, když naše smysly a technologie nám umožňují vnímat jen nicotný % promile z 0,005 výseče elektro-magnetickýho spektra. Takže o čem je vlastně řeč? Je to pro nás opět postaveno přesně podle mustru rozděl a panuj. A zaplaťme "něčemu" za to, že ještě tuhle špetku svobody v srdci máme.
    Vlabi,
    krásně jsi to řekla otázkou. Je černá barva opakem bílé? Ne, pro malíře je to jiná barva. Kočky, nebo psi to možná viděj jinak? A řekl bych, že všichni máme svým způsobem pravdu. Jen někdo dle svého založení, teda mimo kočky, který asi vědi líp o co jde ... kope pro dualitu, jinej za celistvost. Další to maj už propojený. Některejm se dokonce rozdíl už naprosto setřel, protože mají pochybnost o tom, co vlastně ta slova znamenají. Matěj

    OdpovědětVymazat