Pár životně důležitých formulací

Vnímám v podstatě odmala, jak mnoha lidem dělá problém několik zásadních zaříkadel: prosba, poděkování, ale hlavně omluva. Jsou to životně důležité formulace (vyznání lásky je snad kapitola sama o sobě, proto jí pro tentokrát pominu).

Co se týče naší kotliny, lze si jednoduše všimnout, jak lidé alespoň utíkají k substantivním vyjádřením jako „díky“ nebo poslední dobou třeba v situacích jiného typu také „gratulace“, a to aby se vyhnuli původnějším (a poněkud přímějším) slovesným podobám, které jdou z úst přece jen hůře: „děkuju“, „gratuluju“, neřku-li „děkuju TI“, „gratuluju TI“. Tímto stylem se místo „omlouvám se“ nebo „promiň“ začne říkat „omluva“!

Ze slovesa „prosím“ se stala v určitých kontextech vlastně částice, takže to většinou českým mluvčím problém v okamžiku promluvy až tak nedělá (horší je ta fáze dostávání se k tomuto slovu a někdy rádoby nenápadné snahy ho obejít).

Zdroj ZDE

Otázkou je, zda je to komické či spíše tragikomické, ale většina populace – alespoň jak se zdá mně – neumí užívat životně důležité formulace, jelikož je poškrábaná mechanismy vadné výchovy, jež dědíme už několik generací. Všichni jsou z velké části výsledky výchovy svých rodičů. Mnozí z těchto rodičů se nedokázali v rámci domnělé potřeby autoritativnosti (jak jim to vštípili jejich rodiče) svému dítěti omluvit, dostatečně ho prosit či mu děkovat. Aby se něco změnilo, je třeba více zavádět výchovu typu „rovný s rovným“, nikoli živit přežitý styl výchovy založený na rodičovské nadřazenosti a neomylnosti. 

Kterak jsem se notorikem stal...

Zdroj ZDE

...chachá, tak sem po delší době něco napíšu neformálněji jako kompenzaci, že jsem tak dva týdny ani nepublikoval komentáře. Už si na to dám ale pozor a všechny sem pravidelněji klikající tímto srdečně zdravím! 

Takže k věci: ani už nevím, kdy to začalo, ale jednoho dne jsem zkrátka začal čas od času večeři splachovat pivem. Prostě jedno k večeři, tečka. Postupně se ukázalo, že večeřím každý den. To znamená, že i pivo mám každý den. Stal se ze mě fajnšmekr, vyhledával jsem nejrůznější speciály, různé chuti, ne jen něco obyčejného na spláchnutí. Až jsem se najednou ocitl ve fázi, kdy jsem si řek, že jsem vlastně jako že závislej, protože když si jeden den to pivo nedám a nebo si dám místo toho nealko, není to ono. Zjistil jsem, že se na trávení večeře někdy jen vymlouvám a že jsem prostě už asi noťák. A hlavně: už mi nejde ani o tu chuť, nevnímám to, člověk se přepil. Jde o ten mechanismus (to vzniká takto pak i u kuřáků). Sebevětší speciál Vám prostě nebude chutnat, přesto však musíte něco lemtat. Takže jsem došel k otázce, zda to tak není i se zážitky, jejichž přemíra je nám moderní dobou vnucována jako norma... že čím víc se něčeho přejídáme či přepíjíme, tím menší to pak má v závěru hodnotu či chuť. Takže opravdu zřejmě všeho s mírou...

P.S.: Každopádně jakožto (tak trochu) slušňák bych nějakou tu neřest v rámci rovnováhy asi mít měl.