neděle 1. března 2015

Uvítání března čili nového roku

Já rád odhaluju tajemství (ještě raději je však vytvářím).

Vše má dvojí stránku, jednu "světlejší", druhou "temnější". Záměrně neříkám, že světlou a temnou  a záměrně užívám uvozovek. Takřka vše je záměr.

"Světlejší" stránka může být totiž docela beze světla v porovnání s nějakou ještě světlejší, takže klidně docela temná. "Temnější" stránka věci může být zase docela světlá, přijde-li nějaký ještě temnější aspekt. Je to relativní.

Jednička může být jednota, ale i egoismus. Dvojka může být spolupráce, ale i souboj nebo přehlížení se na ulici.

Více textu v mé další hudbě. Vítej březne!

sobota 1. listopadu 2014

pondělí 20. října 2014

Mý nebe je země (MP3)

Ahojte po delší době,

poslední měsíce jsem se věnoval spíše tvorbě hudební, a tak si neodpustím odkaz pro případné zájemce: včera jsem dokončil (snad) kompletní nahrávku...a nakonec je to taky text, takže proč by to sem nepatřilo? :-)

Odkaz na Intueri ZDE

P.

pátek 2. května 2014

Z májové cesty

Chodník voněl květy sakur smáčenými přes noc snad prvním jarním deštěm
a bytost, která někdy není dobrá sama sobě, chce snad být tím dítětem /
tím dítětem, co líbá sourozence v kočárku, když se naklání stojíc na špičkách?
To dítě myslí moc, možná to až přehání, tak aspoň dýchá vydýchané květy sakur.

Ale už o týden později stará mystická Praha, obchod s dřevěnými hračkami,
bytost v kápi, silnější déšť, prudké ochlazení a v mlze na okrajích Prahy ostře zelené louky...
Jak mohly růžové květy sakur opadat tak rychle? Bude léto. 
A déšť padá na všechno a všechny, ten stejný starý déšť...ten stejný starý déšť...


pondělí 21. dubna 2014

Podruhé k životně důležitým formulacím a k velikonoční symbolice

Ahoj všem!

Tak můžu začít reakcí na nedávný Matějův komentář k předchozímu příspěvku Pár životně důležitých formulací:


A Patriku,
nepatří do tý serie problémovejch slov i PŘÁNÍ? Proto Vám všem přeju, krásný, jarní svátky. Matěj"

Nejprve mě to v první vteřině táhlo Matěji (a Vy všichni ostatní) ke kladné odpovědi, jenže má dosavadní zkušenost mi říká, že se právě dneska přeje vše a poměrně snadno. Potíž vidím v tom, že ta slova jsou už vyprázdněná. Ŕíkáme "dobrý den" a přitom tomu druhému člověku SKUTEČNE nepřejeme, aby ten den byl dobrý. Vzpomeňme si jen na filmy pro pamětníky, kde byl každý pozdrav opravdu pozdravem a spojení typu "dobrý den přeju" měla říz! 

Pokud jde o přání sváteční, ta podle mě taky málokdy myslíme ze srdce: přejeme přece pěkné svátky kolikrát kdekomu, redukujeme to na aforistické SMS zprávy atp.

Zdroj ZDE
Chtěl jsem se původně dnes ale podělit o postřeh k velikonoční symbolice. Vlastně nevím, jak to vzniklo, ale zajíc je jedním ze symbolů Krista, to za prvé. V zemích, kde nosí velikonoční vejce zajíc, nosí tedy Kristus nový život. Připadá mi komické, že jakmile máme na stole čokoládové (resp. pseudočokoládové) velikonoční zajíčky s vajíčky, už si neuvědomujeme tento význam. A tak je to s mnoha symboly, ale vlastně znaky vůbec. 

Krásné velikonoční pondělí! :-)


sobota 8. března 2014

Pár životně důležitých formulací

Vnímám v podstatě odmala, jak mnoha lidem dělá problém několik zásadních zaříkadel: prosba, poděkování, ale hlavně omluva. Jsou to životně důležité formulace (vyznání lásky je snad kapitola sama o sobě, proto jí pro tentokrát pominu).

Co se týče naší kotliny, lze si jednoduše všimnout, jak lidé alespoň utíkají k substantivním vyjádřením jako „díky“ nebo poslední dobou třeba v situacích jiného typu také „gratulace“, a to aby se vyhnuli původnějším (a poněkud přímějším) slovesným podobám, které jdou z úst přece jen hůře: „děkuju“, „gratuluju“, neřku-li „děkuju TI“, „gratuluju TI“. Tímto stylem se místo „omlouvám se“ nebo „promiň“ začne říkat „omluva“!

Ze slovesa „prosím“ se stala v určitých kontextech vlastně částice, takže to většinou českým mluvčím problém v okamžiku promluvy až tak nedělá (horší je ta fáze dostávání se k tomuto slovu a někdy rádoby nenápadné snahy ho obejít).

Zdroj ZDE
Otázkou je, zda je to komické či spíše tragikomické, ale většina populace – alespoň jak se zdá mně – neumí užívat životně důležité formulace, jelikož je poškrábaná mechanismy vadné výchovy, jež dědíme už několik generací. Všichni jsou z velké části výsledky výchovy svých rodičů. Mnozí z těchto rodičů se nedokázali v rámci domnělé potřeby autoritativnosti (jak jim to vštípili jejich rodiče) svému dítěti omluvit, dostatečně ho prosit či mu děkovat. Aby se něco změnilo, je třeba více zavádět výchovu typu „rovný s rovným“, nikoli živit přežitý styl výchovy založený na rodičovské nadřazenosti a neomylnosti. 

sobota 1. března 2014

Kterak jsem se notorikem stal...

Zdroj ZDE
...chachá, tak sem po delší době něco napíšu neformálněji jako kompenzaci, že jsem tak dva týdny ani nepublikoval komentáře. Už si na to dám ale pozor a všechny sem pravidelněji klikající tímto srdečně zdravím! 

Takže k věci: ani už nevím, kdy to začalo, ale jednoho dne jsem zkrátka začal čas od času večeři splachovat pivem. Prostě jedno k večeři, tečka. Postupně se ukázalo, že večeřím každý den. To znamená, že i pivo mám každý den. Stal se ze mě fajnšmekr, vyhledával jsem nejrůznější speciály, různé chuti, ne jen něco obyčejného na spláchnutí. Až jsem se najednou ocitl ve fázi, kdy jsem si řek, že jsem vlastně jako že závislej, protože když si jeden den to pivo nedám a nebo si dám místo toho nealko, není to ono. Zjistil jsem, že se na trávení večeře někdy jen vymlouvám a že jsem prostě už asi noťák. A hlavně: už mi nejde ani o tu chuť, nevnímám to, člověk se přepil. Jde o ten mechanismus (to vzniká takto pak i u kuřáků). Sebevětší speciál Vám prostě nebude chutnat, přesto však musíte něco lemtat. Takže jsem došel k otázce, zda to tak není i se zážitky, jejichž přemíra je nám moderní dobou vnucována jako norma... že čím víc se něčeho přejídáme či přepíjíme, tím menší to pak má v závěru hodnotu či chuť. Takže opravdu zřejmě všeho s mírou...

P.S.: Každopádně jakožto (tak trochu) slušňák bych nějakou tu neřest v rámci rovnováhy asi mít měl.